Anastazia
Dnes v noci nemůže vůbec spát, neustále se probouzí a nedokáže zastavit své myšlenky. Kolem páté ráno ji zazvoní telefon a na druhé straně se ozve zděšený hlas její kamarádky: "Nasťo, už to začalo..."
V ten moment ji zaplaví obrovská vlna strachu a úzkosti. Je to ten typ zvířecího strachu, kdy se probouzí vaše instinkty a vy chcete přežít, jelikož máte strach o svůj vlastní život. Anastazia přechází po pokoji sem a tam, třese se a snaží se uvnitř zpracovat, co se to děje. Slyší rány, podívá se z okna a v dálce vidí světla od požárů, jiskry a nafialovělý dým. Rány podobné těm na Nový rok. Jenže není Nový rok, nýbrž 24. únor. A válka na Ukrajině právě začala. Anastazia se snaží vzbudit její matku, která jí v polospánku přesvědčuje o tom, že se nic neděje. "Spi dál, Nasťo, a přestaň panikařit. Je to jen určitě další trénink..."
Ale není. Začala válka. Ta, kterou všichni už tolikrát předvídali, ale která nikdy nepřišla, a tak lidé pomalu přestávali věřit všem těm předpovědím. Jenže Anastazia vždycky věřila své dobré intuici, která ji napovídala, že se brzy něco stane. Proto si také před pár dny sbalila svou "nouzovou krosnu" plnou teplého oblečení a důležitých dokumentů, obnovila všechny své dokumenty, vybrala veškeré peníze z bankovních účtu, směnila je za eura a také si z univerzity vyzvedla její bakalářský diplom. 23. února jela navštívit svou matkou, do bytu od řeky na levé části Kyjeva, která ten den byla ušetřena bombardování. Na rozdíl od pravé části, v níž se nachází historické centrum, důležité infrastruktury země a také domov spoustu jejích přátel. Anastazia stojí u okna a se strachem a slzami v očích sleduje, co se na druhé straně řeky odehrává, zatímco její matka stále nemůže nebo spíše nechce uvěřit realitě. Uvěřit tomu, že by Rusko, jejich sousedi, kterým věřila, udělali něco takového. Ale i ji po chvíli dojde, co se děje. V šoku popadne obrovský kufr a začne si balit věci. Zanedlouho je hotová se svým balením, Anastazia k ní přichází podívat se, co vše si do velkého zavazadla přibalila a nestačí se divit svým očím. V kufru leží všechna jejich rodinná alba, formátu značně většího než A4 a 3 páry plavek. Matka si nejspíš představovala, že odjedou někam k moři...Je v šoku, neschopná racionálně přemýšlet, a tak tedy Anastazia přebírá zodpovědnost, vysype obsah zavazadla na zem a balí s matkou kufr znova. Tentokrát plní zimním oblečením a rodinná alba zůstávají na podlaze jejich kyjevského bytu...
Co se bude dít dál? Kam půjdou a co budou dělat? Kolem se náhle vznáší tolik nejistoty, nevědění, a obrovský strach. Anastazia volá jejím přátelům a otci, všichni jsou zatím naštěstí v pořádku. Jejich hlasy se ale změnily. Slyší to jasně i přes telefon. Jenže ode dneška se v jejich životě změnilo vše, nikoli jen jejich hlasy....
Příštích pár hodin v Kyjeve je zamlženo oblakem nejistoty a strachu a Anastazia má pocit, jako by se z lidí stalo stádo ovcí. Všichni běží do nejbližších supermarketů, jejichž regály se rychle vyprazdňují, a čekají hodinové fronty ke kase. Lidé se bojí, ale nepanikaří. Nikdo však neví, co bude dál, a tak raději lidé chtějí mít doma nějaké zásoby. Většina obyvatel Kyjeva ale nechce věřit tomu, že bombové útoky budou trvat déle než pár dní, a proto také spousta z nich zůstává v Kyjevě. Anastazia ale tuší, že už na tomto místě déle zůstávat nemůže. Ví, že musí odejít, ale čeká ji těžké rozhodnutí. Pojede pryč z města směrem na východ s jejím tátou a jeho rodinou anebo odejde s matkou, a babičkou do Lvova. Jak se má rozhodnout, když nic není jisté, ani to, jestli její strýc sežene benzín na cestu z Kyjeva do Lvova. Po dlouhém těžkém rozmýšlení se nakonec rozhodne vydat na západ Ukrajiny se svou matkou, jelikož se nechce posouvat ještě více na východ, blíže k Rusku, kde už jejich tanky okupují území Ukrajiny.
Anastazia své rozhodnutí již oznámila otci, v jehož hlase slyšela zklamaní, ale také pochopení. Ten se tedy vydal na východ bez ní. A když už si myslí, že to nejhorší má za sebou a že brzy bude na cestě do Lvova, ve chvíli, kdy oznamuje své rozhodnutí matce a strýcovi, ji polije další vlna strachu a tentokrát i beznaděje. V autě pro ni už není místo... Její místo nahradil bratranec, který byl s rozhodováním rychlejší. Co teď bude dělat, otec už odjel na východ a sama v Kyjevě zůstat nemůže. Následující den ji ale zvoní ji telefon a na druhé straně se ozývá bratranec. "Nasťo, rozhodl jsem se zůstat a v Kyjevě, a bojovat za naši zem. Můžeš jet místo mě". V tu chvíli cítila obrovskou úlevu a vrátil se jí kousek naděje. Pojede na západ! Pryč před bombardováním a věčným strachem.
Cesta z Kyjeva je nekonečná. Kolona se sotva pohybuje dopředu a před sebou vidí jen dlouhé zácpy, kontrastující se zcela prázdnou silnicí směrem do hlavního města. I ta se ale po chvíli zaplní auty, a tak se z dvoupruhové vozovky stává čtyřproudová, mířící pouze jedním směrem. Anastazia sedí s kočkou na klíně na zadním sedadle mezi matkou a babičkou a všude kolem nich leží plné nabalené tašky věcí. Všichni mají strach. Čekají na hranicích ruské tanky? Míří snad do ještě většího nebezpečí? Anastazia nepřestává číst zprávy a telefonovat se svými přáteli, zatímco se pomalu posouvají v koloně a míjí několik tanků. To je poprvé, co toto obrovské děsivé stvoření spatřila na vlastní oči. Cesta, která by za normálních okolností trvala 4 hodiny, se protáhla na 12. Po dlouhém dni nakonec projíždí kolem cedule označují začátek Lvova. Jenže pocit nejistoty a strach nechali v Kyjevě. Ba naopak, neustále se jich drží, protože nemají nejmenší tušení, co se bude dít s jejich zemí a s jejich domovem, který nechali za sebou.
...