Balada stromu a člověka
Ta léta, kdy jsem oplýval krásou se proměnila jen v pouhou vzpomínku. Ve smutnou vzpomínku na dobu, kdy se pod mými kvetoucími větvemi scházeli zamilovaní milenci, kdy podzim mou smaragdovou hřívu zbarvil do teplých odstínů, které se snažil na plátno zachytit nejeden umělec, kdy mě básníci bloumající po okolí měnili v poetické verše a kdy si v mé koruně ptáci našli domov a já mohl být svědkem zrození dalších životů. Se zármutkem jsem si vybavil, jaké to bylo cítit se prospěšným, jaké to bylo cítit život nejen kolem sebe, ale i uvnitř mě. Vnímat lásku, sledovat neustálé proměny a nechat své listy větrem unášet do vzdálených krajů. Jak bych si těchto chvílí vážil, kdybych jen tušil, že brzy pominou a že do mého bytí zasáhne vyšší síla přírody v podobě elektrizujícího paprsku z temného nebe. Jedna velká rána, po níž mě zaplaví bolestivý žár a postupně mě zbaví všech listů a většiny mých větví. Neschopen utíkat a křičet jsem musel sledovat své utrpení a byl bych se nadobro vytratil, nebýt silného deště, který uhasil oheň a tím zachránil to, co ze mě zbylo. Pro mě, avšak jeho záchrana nepředstavovala spásu, nýbrž prokletí v podobě přežívání, jež vystřídalo žití. Ačkoli ve mně stále nějaké zbytky života přetrvávaly, krom mohutných kořenů ze mě zbyl jen suchý pahýl s pár stejně seschlými větvemi a s obrovskou dírou v kmeni, skrze níž se dalo prohlédnout na druhou stranu. Nemohl jsem znovu vypučit, kvést ani plodit a dlouhé dny jsem stál opuštěný na kopci, všemi zapomenutý a sám jako nikdy předtím. Nepřítomnost básníků, láskou zářících duší a ani sebemenšího spojení vnějším světem. Jen věčné nebeské hvězdy mě nikdy neopustily a svítily na mě stejně jasně. Jenže ani ty nedokázaly utěšit mou nicotu a já si přál, abych byl raději tehdy spálen na popel a rozprášen daleko pryč...
Jednoho jarního dne, kdy jsem své bratry na louce sledoval vykvétat, se objevil drobný dospívající chlapec. K mému udivení nepokračoval dále po stráni, nýbrž se zastavil přímo přede mnou a dlouze si prohlížel mé silné kořeny a poničený kmen. Po chvíli se vydal ke mně blíž a vstoupil do dutiny vytvořené bleskem. Okamžitě jsem ucítil závan života, té síly, kterou jsem tak dlouho postrádal. V chlapcově pohledu jsem si ale také všiml strachu a hrůzy a sledoval jsem stékající slzy po jeho tváři, které tekly nejspíš i dlouho před tím, jak prozrazovala jeho napuchlá tvář. Pomalu si sedl, schoulil se do klubíčka, a uzavřel se do svojí bubliny. Lépe řečeno do naší, jelikož v ten moment pro něj neexistoval žádný jiný svět, než má dřevěná dutina.
Vracel se skoro každý den, někdy s knihou, kterou jsem s ním četl, jindy s papírem a tužkou, kterou si čmáral prazvláštní květiny a hmyz a jindy zase přicházel jen se svými modřinami a nenávistí k jejich tvůrci. Bolest chlapce se stala i smutkem mým, ale o to více mě těšilo, když jeho trápení po nějakém čase v mém kmeni vystřídal klid a okamžik přítomnosti. Po tak dlouhé době jsem díky chlapci a jeho návštěvám zase cítil lásku, těšil se z něčí přítomnosti a předával mu část své znovunabyté síly. A čím více jsem mu jí dával tím skutečněji jsem se cítil. Snad i on vnímal mě a mou duši. Jako bychom se vzájemně zachránili a společně se bránili všem stínům.
Dny rychle plynuly, po krátkém slunném létě přišel větrný podzim a po něm pustá zima. Pustá nejen kvůli mdlým barvám, prázdným lukám a neustálé mlze, ale i kvůli nepřítomnosti mého zdroje života, jehož návštěvy se staly vzácností. Moc rád bych chlapcovu nepřítomnost svedl na zimu a mráz, jenže při těch několika málo návštěvách byl vždy vybaven dekou, čepicí a teplou bundou a já z jeho těla cítil spoustu tepla. Že by si snad našel nějaký lepší strom a nové útočiště? Tomu se mi také věřit nechtělo, neboť radost ani spokojenost z něj nevyzařovaly. Vnímal jsem jen jeho nekonečnou prázdnotu a zraněnou duši, jíž ani mé zbytky života nemohly pomoci. Jako bych byl opět neviditelný a chlapec obklopen mlhou tíživého trápení...
Když z nebe začala padat bílá pírka a krajina kolem si nasadila černobílý plášť, uslyšel jsem křupající sníh a blížící se kroky. Patřily chlapci. S prázdným výrazem, krvavými šrámy a modře podlitým okem se přede mnou zastavil a dlouze si mě stejně tak jako při našem prvním setkání prohlížel. Pak vykročil směrem ke mně, vstoupil do kmene a schoulil se do klubíčka. Opět jsem pocítil pouze jeho tělesné známky života a jeho vnitřní prázdnotu. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se s ním spojit a předat mu část své síly. A pak se stalo něco zvláštního. Chlapcovo teplo pomalu sláblo, avšak s odcházejícím horkem se každičká buňka jeho těla naplňovala mnohem mocnější silou. Zaplavila ho mohutná vlna klidu a vnitřního ticha, podobnému tomu, jež jsem dobře znal z léta. Jenže tentokrát nabrala na takové síle, že pohltila i mě a já náhle cítil nepopsatelnou čistou lehkost. Rozlévala se každičkou větví, každou spárou mé kůry a unášela mě zpět v čase. Vracela mě do doby před zásahem blesku, vracela mě k prvnímu setkání s chlapcem a ke všem dalším dnům, které jsme spolu prožili. Opájel jsem se radostí a štěstím, pohlcen krásou minulostí. Žádná přítomnost neexistovala, žádný zraněný chlapec v mé dutině, jehož teplo a tep v postupně slábly, v ten moment neexistoval. Jen já a mé opojné štěstí, lehkost a klid. Ani nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se přenesl zpátky do reality, do kruté zimy a dřevěné dutiny, v níž bezvládně ležel chlapec, tentokrát bez sebemenších známek života. Tep, teplo i dech utichly. Spatřil jsem jen hustý mrak klidu vznášející se nad prázdným tělem.
Na nebi se párkrát vystřídal měsíc se sluncem, které rozpustilo sníh, vše živé začínalo rašit ze země a probouzet se po zimě. Po nekonečném spánku jsem se probouzel i já. K mému překvapení jsem ucítil tok mízy uvnitř mého kmene a spatřil zelené drobné lístky a tenké nově pučící větvičky. Náhle mnou protékalo tolik života, že jsem byl schopen kvést, růst a spravovat svá stará zranění. Za pár týdnů se rozrostly mé větve a díra vytvořená bleskem srostla a spojila se v celistvý kmen. Silnější, než kdy býval. Sám bych to ale nikdy nedokázal. V dutině mého kmenu se mnou totiž žila další duše, která se stala mým srdcem, jež jsem postrádal. Duše chlapce, která našla klid a předala mi svou sílu života. Už jsem nikdy nebyl sám.