Doba možností
"Nezávidím vám, už bych nechtěl být znovu ve vašem věku a už vůbec ne v dnešní době..." slyšela jsem nedávno z úst jednoho moudrého člověka a začala přemýšlet nad významem jeho výroku a nad tím, zdali s ním souhlasím. Nutno podotknout, že neměl na mysli život v současné situaci ovlivněné virem, nýbrž "pokrokový", rychle plynoucí svět plný nespočtu možností. Před rokem bych nejspíš hned oponovala a pustila se do debaty o kráse a výhodách nikde nekončících příležitostí a svobodě, kterou každý z nás vlastní, avšak po rozhlédnutí se po naší generaci a zamyšlení na jejím chováním a častým fungováním začínám nad svou jednoznačnou odpovědi lehce váhat. Zdá se, jako by v nás bezbřehé možnosti vyvolávaly nejistoty nad námi samými a pochybnosti nad učiněnými rozhodnutími. Když už si konečně zvolíme, kterou cestou se vydáme, tak i nadále se v prostoru kolem nás jako sněhové vločky vznášejí další scénáře a různé verze našeho příběhu, o jejichž vývoji, zápletkách a rozuzlení se nikdy nedovíme, a to může být někdy velmi ubíjející. Mít tak stroj času, podívat se do budoucnosti na nejrůznější varianty, posoudit naši spokojenost a pak si vybrat. Anebo schopnost oprostit se od neexistujících skutečností, naplno žít v realitě a uvědomovat si krásy přítomnosti. Pokud jedno z toho máte k dispozici, tak vám gratuluji a závidím...
Co se týče naší svobody, tu jako by v sevření drželo očekávání druhých. Ať už si to chceme přiznat či nikoli, společnost postupně vytváří šablony a očekává, že si nějakou z nich vybereme a budeme následovat její jednotlivé kroky. Ale není to přece nesmysl, řídit se již vytvořenými vzorci a nevytvářet si své vlastní ze všech těch kolem nás plujících možností? Rozhlédněte se kolem sebe a možná si všimnete pár lidí, kteří svůj život neorganizují podle sebe, nýbrž dle očekávání druhých. Nespokojeně zůstávají v práci bez sebemenšího naplnění a radosti, a namísto změny nadále pobírají plat a jen si stěžují. Studují na vysoké škole ne za účelem poznávat a rozvíjet se, ale jen kvůli uspokojení a nezklamání příbuzných či získání titul, jenž vytváří iluzi o úspěšnosti. Ale schopný a chytrý člověk, který si půjde za svým, se nemusí schovávat za titulem a plýtvat svým potenciálem v prostředí, v němž se necítí svůj nebo setrvávat ve vysilující práci. To jako bychom občas zaslepeně přehlíželi.
Možná se mýlím, ale řekla bych, že za tím vším stojí právě před chvíli zmíněné šablony a tlak, který je na nás vyvíjen. Tlak uspěchané doby, v níž musíme jet na maximum a sobě i ostatním neustále ukazovat, co vše zvládneme a kam až se dostaneme. A to i za cenu potlačování svého vlastního já a své vnitřní svobody, jež dává přednost jednoduššímu zařazení se do některé z formiček.
Avšak když už se kolem nás objevilo tolik možností, přestaňme se jich bát a zůstávat u nich jen v představách, a pokud jsme na cestě, kterou jsme se vydali, s něčím nespokojení, pokud se necítíme sami sebou a zdá se nám, že se tlačíme někam, kde se nám to příčí, tak proč neodbočit jiným směrem a nevyjít vstříc trochu jinému scénáři. Stačí jen odmazat šablony a místo na očekávání druhých se soustředit na svá vlastní. Na naše touhy a na náš potenciál, který nás nezklame, když mu budeme věřit a následovat ho. Zřejmě se kolem objeví spousta negativních hlasů nepochopení, kritiky a odsuzování, ale ty hlasy budou nejvíce znít od těch, kteří uvízli v nějaké šabloně, neschopni se z ní dostat a vyjít vstříc ke změně...
Všechny tyto myšlenky mě opět přivádí k přemítání nad tím, zda-li žít v takovém světě možností představuje nevýhodu a jednu velkou komplikaci či naopak. Asi záleží na tom, jak se s tím každý z nás popere. Buď se budeme stresovat, přehodnocovat naše rozhodnutí a trávit nad nimi hodiny, anebo se naopak smíříme s nekonečnou škálou možností, najdeme své já a vnitřní svobodu a nebudeme se bát vykročit tam, kam nás náš rozum, plán či naše srdce a intuice, i napříč okolnímu očekávání, táhnou. Jen tak přece zjistíme, které z možností jsou tou nejlepší součástí našeho vlastního vzorce.