Držíme se!
Ačkoli by se mohlo zdát, že naše generace nic převratného nepodniká a veškerý svůj volný čas tráví na telefonech, myslím si, že to svůj význam má, a i přes to, nebo právě díky tomu, jsme stále schopni se zmobilizovat a zasadit se o dobrou věc. Právě díky dospělými nenáviděným sociálním sítím. Pokud se člověk podívá hlouběji pod pokličku moderních vymožeností internetu, zjistí, co všechno se v internetovém hrnci skrývá a že se často jedná o skvělé nápady, do kterých se zapojují tisíce lidí.
V každé společnosti, ať už to bylo v kterémkoli období našich a nakonec i světových dějin, se hybateli stali studenti, respektive mladí lidé. Ať chceme či nikoli v mládí je člověk plný ideálů, často posedlý myšlenkou věci měnit, má své představy o vylepšení fungování světa. Co je ale nejdůležitějším atributem nás mladých, je energie, kterou v sobě pěstujeme a díky které se nevzdáváme v našich bojích. Nebojíme se vyjít s kůží na trh, své názory sdílet a burcovat ostatní, třeba i kamarády, kteří bezcílně bloumají na sociálních sítích. Díky této zvláštní síle jsme schopni probudit ty spáče kolem a předat jim kus své energie, již pak oni šíří rychlostí v těchto dnech často skloňovaného koronaviru.
Na druhou stranu buďme k sobě upřímní, jak dnes tak v minulosti se nic nestalo jen tak. V roce 1989 se také studenti neobjevili v ulicích znenadání všichni v jednu chvíli. Musel se o to někdo zapřičinit. Vždy je totiž nutné mít hnací motor, který vše započne a bude první, který na problematiku upozornil, první, který promluvil, první, který vyšel do ulic, první, který se ozval. To poté strhne celý dav. A já jsem přesvědčená, že my takové "první" mezi sebou stále máme, a proto naše generace není ztracená, neodzvonilo nám.
Často ale slýchám názory lidí na naše aktivity, které jim přijdou zbytečné. "Proč se dneska bouříte proti Babišovi a tisícům dalších věcí? Vždyť vy vůbec netušíte, co je to nesvoboda, jaké to bylo žít za minulého režimu. Stále vám něco vadí." To je právě ono, nevíme to a díky komu? Díky našim rodičům a studentům z roku 89, kteří se nebáli a vyšli do ulic. Pokud se děje něco, co není v pořádku, máme stejné právo se ozvat, jako měli oni. Zdá se, jakoby snad zapomněli na to, kdo hýbal společností v té době. Navíc po 30 letech od revoluce, od bojů za demokracii by byla hloupost neozvat se a nepoukázat na nekalé praktiky jedinců ve společnosti. Ovšem nemusíme se bavit pouze v negativním slova smyslu, ozvat se dá, i pokud chce člověk iniciovat něco smysluplného a přínosného, jako například sběr starého oblečení pro potřebné a následná distribuce nebo sbírka pro postižené děti. Existuje nespočet projektů, které iniciovali studenti, třeba i prostřednictvím výše zmíněných sociálních sítí.
Bojovat bychom měli každý den, jelikož tato těžce vybojovaná demokracie není samozřejmostí. Aby totiž demokracie mohla být zachována, musíme se o ni starat, jako bychom ji každým dnem ztráceli, jinak se nám rozplyne pod rukama. Proto jsme tady my, energičtí tvorové plní ambicí a ideálů.
Ovšem zasadit se člověk může o spoustu nekomunikovaných témat. Tím mým je psychika a návštěva odborníka. Lidé se o tomto problému baví, ale pouze ve velice obecné rovině. Nesdílí své pocity. Je to stále poměrně tabuizované, a není se čemu divit, jedná se o velmi intimní téma, o kterém není snadné mluvit. Nezdá se, že by se lidé bavit nechtěli, spíše neví jak začít. Shodou okolností se to bytostně dotýká právě lidí mladých, hledajících sami sebe, ovlivněných dokonalými fotkami na Instagramu a Facebooku. Cítí se vykořenění, a kdyby vyšlo najevo, že navštěvují psychologa nebo psychiatra a mají nějakou psychickou poruchu, znamenalo by to postup dolů na společenském žebříčku. Při tom stydět se není na místě, jelikož to jejich chyba není. Proto se ve svém okolí snažím dělat osvětu a o problémech se s lidmi bavit a ukazovat jim, že je mám taktéž, že otevřeně sdílet svůj stav a své pocity je normální stejně tak, jako říct si v takových situacích o pomoc. Setkávám se s pozitivním ohlasem a překvapením, že je někdo upřímný a otevřel šuplík, který se oni sami otevřít báli.
Také si myslím, že je na místě zasadit se o důstojné využití věznice u nás v Uh. Hradišti, jež nese bolestivý odkaz z minulého století, ten zde zanechali nacisté a po nich komunisté. Jsem ráda, že vznikl Spolek MEMORIA, který se v této věci angažuje a předsedá mu právě bývalá studentka našeho gymnázia. Je zde zatím hodně otazníků ohledně muzea a dalšího využití prostor, tudíž by stálo za zvážení spojit se s povolanými osobami a zeptat se na průběh, popřípadě vnést zde jiný pohled.
Proto si myslím, že hýbat světem jde a my to zvládáme. A lidskost, upřímnost a opravdovost jsou atributy, které nám mohou velice dobře posloužit ve snaze měnit. Ať už sebe nebo dění kolem nás.