Kopie - úvahový text
Jedna kopie vedle druhé. Maska štěstí, maska úspěchu a spokojenosti, ale uvnitř prázdnota způsobena ztrácením sám sebe. Ztrácením se v davu, který se slepě a rychle žene světem dopředu a udupává jedince, co odmítají zařadit na stejnou rychlost. Sráží k zemi snílky, umělce, filozofy a ty, co se na chvíli zastaví a vnímají přítomnost. Ty, co nevnímají pouze neustálé technické pokroky, peníze a vzorce, ale i všednodenní přirozenosti, kterým se stále daří odolávat a existovat i v prohnívající společnosti. Čisté jednoduché zázraky plné Bohů, jako jsou malované květy rostlin, vůně lesa, šeptající vítr, promlouvající moře či něžné křivky hor. Avšak tyto krásy mnohdy všem těm uspěchaným lidem prahnoucí po dokonalosti, slávě, uznání a oblibě zůstávají skryté. Hledají dokonalost v sobě, avšak přehlíží tu poletující všude kolem nich. Zapomínají na přirozenosti ve světě a tím jako by ztráceli i tu svou.
Zdá se mi, že se naší společností šíří virus. Virus horší a nakažlivější nežli Covid, neboť spousta lidí ani nezaznamená, že se nakazili. Virus se šíří a lidé se očkují dalším jedem. Jedem ignorance, individuality a iluze. Iluze o perfektním světě plném bohatství a falešné lásky, v němž se topí stále více duší. Jenže oni se netopí se ve svém vnitřním smutku, ve svém vlastním zklamání, nýbrž ve vzorcích, očekávání a souzení a neustálé snaze zalíbit se ostatním. A to i za cenu přetváření a ztrácení svého vlastního já. Stále více lidí slepě běhá po světě, opomíjí ostatní lidi a aplikují vzorce druhých, ne ty své. Mrzí mě to, jelikož tolik bytostí mohlo najít svůj vlastní pramen, klid a víru v sebe, ale namísto toho se sápají po pramenech druhých a tím pak ztrácejí svou přirozenost.
Najde se ale i spousta lidí, kteří jsou vůči viru světa imunní a byť je společnost často ničí, unavuje a přivádí je do stavů beznaděje, zachovávají si své vlastní já a pramení ze sebe, i když je za to často ostatní soudí, bohužel až zavrhují...
Mně se také mnohdy nezamlouvá svět, ve kterém žijeme, a vadí mi časté hlavní hodnoty dnešní společnosti, její chování, neustálé souzení a srovnávání, ale i přesto ráda poznávám nové lidi, neboť se pak necítím tak ztracená. Nepřipadám si jako cizinec společnosti, když vidím, že kolem existuje stále spousta nenakažených lidí, kteří žijí upřímně a podle svého proudu, kteří přemýšlí nad světem a nad bytím, kteří vnímají ostatní lidi, kteří se umí zastavit a všimnout si, že je něco špatně, kteří v sobě mají empatii a dobro a kteří si váží a jsou schopni vidět krásu kolem. Inspirující duše, které svou přítomností dělají ze světa lepší místo. A já už na tolik z nich narazila a stále narážím, a proto mám v sobě pořád naději, že se zde dá žít hezky, když člověk najde sebe a obklopí se těmi, kteří mu energii dodávají a ne berou. Hudba, malby, knihy, či pouhý upřímný úsměv, ochota, empatie. To jsou lidské maličkosti plné dobra a upřímnosti, které nemizí a nadále bojují proti šířícímu se jedu ve společnosti. A toto světlo je třeba chtít vidět a šířit ho dál. Světlo, díky němuž třeba někteří znovu objeví svůj zrak a které aspoň trošku zbaví dnešní společnost její slepoty.