Milenka jménem...
Miluji Tě, ale ji taky. Ztrácím se v Tvých medově hnědých očích, do kterých bych mohl hledět až do smrti, ale jakmile v nich najednou spatřím ji, začnu po ní toužit. Začne po ní toužit nejen má hlava, ale i celé tělo a já se s ní potřebuji zase setkat.
Chutnám Tvé rty a z Tvého dechu, kterým bych se mohl opíjet až do smrti, cítím kávu. Ale jakmile přijde ona, už nechci cítit teplo Tvých plných rtů na své kůži, nýbrž prahnu po jejím žáru procházejícím skrz mé hrdlo stále dál a dál.
Miluji Tě, ale ona mě k sobě neustále láká a já vím, že nemůžu mít vás obě. Jí by to zcela jistě nevadilo, ale nechci ničit Tebe. Tvá bolest stékající po tvářích, zklamání a lítost v Tvých očí při zjištění, že jsem byl opět s ní, mi trhají duši na kusy.
Často se ptám, jak vlastně dokážeš poznat, že jsem se s ní sešel. Prý se chovám jinak. Avšak tomuto tvrzení vůbec nerozumím. Vždyť jsem to přece pořád já! Pořád jsem ten muž, jehož srdce sis získala a jenž Ti bude navždy vděčný za to, že jsi vkročila do jeho života a tahala z něho to temno, jenž se usadilo hluboko v kostech a přilepilo se na duši. S Tebou se stávám opět sám sebou a Tvá slova a doteky mi dodávají touhu znovu žít.
Ale ne vždy na mě stačíš. Jsi přece také jen pouhý člověk a já jsem pouze jednou z mnoha epizod Tvého příběhu. A právě v těch chvílích, když už ty nemůžeš, je tu ona. Nikdy se nezlobí, ani mnou neopovrhuje a při kontaktu s ní pro mě neexistuje vůbec žádná bolest. Naprosto na vše zapomínám. Na všechno trápení i na Tebe.
Tahala mě ze dna k hladině, avšak teď už chápu, že se jedná o pouhou iluzi. Pouze mě klame a kámen táhnoucí mě ke dnu je čím dál těžší a těžší.
Vím, že jediný, kdo by mi dokázal pomoci, jsi ty, ale nedokážu odolat jejímu volání a říct jí sbohem. Dělá mi společnici už tak dlouhou dobu, dávno před tím, než si se objevila ty.
Proto jsem si vybral ji.
Já hlupák dal přednost jí a Ty jsi zmizela.
...
I teď, na konci mé cesty mě neopustila a sedí tady se mnou. Já ale myslím jen a jen na tebe, na jednu z mála krásných věcí ve svém životě. Ani netušíš, jak moc se těším, až se jí konečně za chvíli zbavím. Až odejde ta, jež mě ničila, a nakonec ze mě udělala trosku. Ty jsi však pro mě vždy znamenala pravý opak. Byla jsi má naděje...
Kéž by ses jen objevila dříve než chlast.