Samota Vánoc
Zimní mráz ozdobil krajinu kolem. Mdlé povrchy listů a větví přetvořil v bílé krajky a na bahnité cesty položil stříbřitý koberec křupající pod nohama. Zavřela jsem oči, nadechla se a vnímala, jak mi ledové mikročástice zimy prostupují nosem až do celého těla a zabodávají se do holých míst na mém obličeji. Už celé čtyři roky jsem neviděla naše pláně a střechy domů pokryté sněhovou dekou, a tak jsem byla vděčná aspoň za tento náznak bílé zimy. Za pět minut odbíjelo deset, a tak jako každý rok jsme se po shlédnutí vánočních pohádek loučili u brány domu mé tety. Po polibcích a obětí jsem netrpělivě zasedla na zadní sedadla našeho auta a v rukou sevřela misku bramborového salátu a krabičku až po okraj naplněnou vanilkovými rohlíčky, perníčky a lineckým. Na krabičce ležela obálka, do níž jsem vložila ručně vyrobené přání a tisícovou bankovku. Tentokrát jsme se připravili a s natěšením na tvářích jsme se tradiční cestou vydali vstříc domovu. "Snad tam letos zase bude..." prohodila s úsměvem maminka. Já jsem s téměř naprostou jistotou věděla, že bude čekat na stejném místě jako minule a věřila jsem, že náš plán vyjde přesně tak, jak probíhal v mých představách. Nemohla jsem se dočkat, až mu předám krabičku s obálkou a až spatřím jeho výraz. Jaký pak asi letos bude? Doufala jsem, že se objeví náznak úsměvu a záře v očích jako loni. "Tak už jeďme!" pobídla jsem řidiče a unikla zpět do svých představ...
...
Před 3 lety jsme na něj narazili poprvé. Vraceli jsme se z tradiční návštěvy, poslouchali v rádiu koledy, když v tom se v dálce objevil podsaditý muž zabalený do několika šál a nesourodých kusů oblečení, který si sám s igelitkou v ruce vykračoval po polní cestě směrem do lampami osvětlené vesnice. Pohled na něj se mi zaryl hluboko pod kůži a vyhloubil ránu plnou smutku. V den, jehož protiklady jsou samota a prázdnota, spatříte na ulici člověka, jenž je jimi obklopen od rána do večera a ani Vánoce nic na jeho situaci nemění. Po tváři mi začaly téct slzy plné lítosti a hřejivý pocit z vánoční atmosféry náhle zmizel. Než mé slané kapky stihly stéct a dopadnout na zem, dorazili jsme s plnými taškami dárků do našemu krbem vyhřátého domu. Tatínek si všiml mých zarudlých očí a ztrápeného výrazu a bez jakéhokoli dotazování ihned věděl, oč jde. Smutnými oči se na mě podíval a pronesl: "Taky se mi při pohledu na něj zastesklo." Začala jsem přemýšlet, jak opuštěnému muži aspoň o kapku zpříjemnit Štědrý večer, jak mu ukázat, že není na světě sám a vyvrátit jeho zdánlivou neviditelnost, načež jsme o pár vteřin později seděli zpátky v autě s krabičkou plnou cukroví a odhodláním najít osamoceného bezdomovce. Netrvalo dlouho a po objetí pár ulic jsme v dálce pod světlem pouličních lamp spatřili pohupující chůzi do sebe zadumaného pána. Přibrzdili jsme u krajnice a naše přítomnost jako by v tiché noci ani nebyla zaznamenána. Až teprve když jsem vysedla z auta a s odkašláním si to namířila k postaršímu muži, na mě upřel zrak. Vrhl na mě pohled, v němž se mísilo nejen zmatení, smutek a strach spolu se zvědavostí, ale také určitá rezignace k životu. Předala jsem mu krabičku cukroví, stiskla ruku a popřála jsem mu pěkný Štědrý večer. "Doufám, že Vám cukroví bude chutnat," dodala jsem a usmála se. Pán mě nechápavě sledoval, pak poděkoval a svým houpavým krokem pokračoval v cestě. Seděla jsem zpět ve vytopeném autě, uvnitř mě to vřelo obrovskou radostí z úspěšného nalezení a z učinění drobného dobrého skutku. Avšak jednalo se o radost velmi pomíjivou, neboť i přes hřejivý úsměv na rtech se uvnitř nás skrývala mlha smutku z přítomnosti drastických rozdílů a pokřivených osudů v našem světě...
Na minutu a den o rok později jsme se po shlédnutí Pelíšků za pět deset zvedli s přeplněnými žaludky z gauče, nasedli do auta a vyjeli domů. Zrovna jsme si stěžovali, že zase nemáme bílé Vánoce, když se k nám z dálky blížily povědomé houpavé kroky. Dříve než jsem stihla rozpoznat pána bez domova, blikal už na autě, které prudce brzdilo, červený trojúhelník a tatínek vytahoval z peněženky tisícovku. "Na Lucindo, dej mu ji a popřej mu pěkné Vánoce." Se stejným vzrušením jako loni jsem vyskočila z auta a předala bankovku strhanému muži, na jehož zarostlé tváři se zračilo stejné zmatení jako minule. Poděkoval a pokračoval ve své pouti od nikud nikam. Po zbytek cesty v autě jsme mlčeli, zadumáni ve svých myšlenkách a uvědoměních. Jak si člověk náhlé váží toho, co má a zastydí se při myšlence, že jeho největším problémem ještě před chvílí byly Vánoce bez sněhu...
Minulý rok, když jsme vzdalovali tetině domu, jsem se ponořila do představ z opětovného setkání s mužem bez domova, jehož přítomnost na polní cestě jako by se stala jistou vánoční tradicí. Pamatuje si on nás, věří také, že ho zase potkáme u silnice lemované jabloněmi? Mé naivní já tajně doufalo že náhoda či osud zařídí, abychom se s panem bez domova zase setkali a ať už to měl na vědomí kdokoli, opravdu tomu tak bylo. Téměř na stejném místě na opuštěné cestě kráčel se sklopenou hlavou a igelitkou v ruce. Raději jsme neriskovali, že nám zmizí, a namísto cesty domů pro jídlo taťka vytáhl tisícovku a vše proběhlo podle podobného scénáře jako loni. Jen s jedním menším rozdílem. Tentokrát jsem v očích staříka krom překvapení a smutku zahlédla i náznak úsměvu.
...
Letos jsem byla připravena a nepochybovala jsem o našem brzkém shledání. Najeli jsme na cestu spojující dvě vesnice a zpomalili auto u místa, jež se poslední roky stalo místem vánočních setkání. Ale nikde nikdo. Jen prázdná ztemnělá cesta a stíny starých jabloní na ni. "Počkáme tady, třeba přijde..." Začalo sněžit, já s radostí vysedla ven a nechala mohutné vločky dopadat na mé dlaně. Cítila jsem jejich tíhu na svých řasách a vyhlížela tuláka. Štěstí se mnou rozlilo, když jsem v dálce u krajnice mezi stromy spatřila siluetu shrbeného muže a známý houpavý krok. "Tam je. Já věděla, že na nás bude čekat!" vykřikla jsem a pobídla rodiče, aby jeli blíže. Přibližovali jsme se k muži, ale on jako by pochodoval na jednom místě. Jenže nekráčel. Visel na větvích staré jabloně a houpal se na lýkovém laně. S horkým proudem slz jsem vyběhla z auta a podívala se mu do tváře. Tentokrát se v ní nezračilo ani překvapení a radost ani smutek. Spatřila jsem jen nekonečně prázdný výraz, jež se pomalu ztrácel pod vrstvou sněhových pírek.