Krvácející ústa, špinavá výstroj, samopal v ruce, na hrudi fotografie matky a posledních pár vteřin. Kulka proletěla tělem jako blesk, kdyby nebylo následné bolesti, nejspíš by si toho ani nevšiml. Leží, ale nesípe, ví, že to nemá smysl, že jej tady nikdo neuslyší. Kolem jsou samá mrtvá těla. Včera, když tam vtrhli, byla ještě mnohá živá. Měla...
Jedna kopie vedle druhé. Maska štěstí, maska úspěchu a spokojenosti, ale uvnitř prázdnota způsobena ztrácením sám sebe. Ztrácením se v davu, který se slepě a rychle žene světem dopředu a udupává jedince, co odmítají zařadit na stejnou rychlost. Sráží k zemi snílky, umělce, filozofy a ty, co se na chvíli zastaví a vnímají přítomnost. Ty, co...
Ta léta, kdy jsem oplýval krásou se proměnila jen v pouhou vzpomínku. Ve smutnou vzpomínku na dobu, kdy se pod mými kvetoucími větvemi scházeli zamilovaní milenci, kdy podzim mou smaragdovou hřívu zbarvil do teplých odstínů, které se snažil na plátno zachytit nejeden umělec, kdy mě básníci bloumající po okolí měnili v poetické verše a kdy si v mé...
Zimní mráz ozdobil krajinu kolem. Mdlé povrchy listů a větví přetvořil v bílé krajky a na bahnité cesty položil stříbřitý koberec křupající pod nohama. Zavřela jsem oči, nadechla se a vnímala, jak mi ledové mikročástice zimy prostupují nosem až do celého těla a zabodávají se do holých míst na mém obličeji. Už celé čtyři roky jsem neviděla naše...
Ztrácel se v moři lží. Nechápal, v jakém světě se ocitl a postupně přestával rozumět sám sobě. Klam a iluze zleva, manipulace zprava. Jedna lež za druhou se mu dostávala pod kůži, až se jí stal i o sám. Začal lhát ostatním a obelhal i svou duši. Namísto uchopení skutečnosti a snaze porozumět nedokonalé pravdě se raději ztotožnil s falešnými...
Drncá to se mnou ze strany na stranu. Sedím. Budu tu sedět ještě nějakou dobu. Cestování vlakem je zábava. Odpoutání se od země pohyb, který neovládám. Mám s sebou knihu. Co taky jiného kromě čtení knih člověk po cestě vlakem dělá. Druhé řešení nacházím hned za pár chvil, dnes to nebyla dobrá volba. Dal jsem na doporučení přítele a mým...
Kdybych věděla, že chvíle představující naše vysvobození tak hluboce předčí má očekávání, vyčkávala bych trpělivěji a s větším klidem...
Ve světě se cítím velice nesvá. Ve vlastním těle jakoby spoutaná. Všechna pravidla mě stahují a potlačují pocity, které chtějí ven z těla, a tak tam zůstávají už pěkně dlouho a často mám pocit, jako bych měla vyskočit z kůže a každý jednotlivý pocit se konečně dostane ven a bude moci spatřit svět a poklidně odejít do vesmíru, kam ostatně...
Vždycky se mě ptali, proč nemám z ničeho strach. Do všeho jsem se vrhal po hlavě a ničeho se nebál... Zkrátka jsem nenašel důvod, čeho se zbytečně obávat.
Miluji Tě, ale ji taky. Ztrácím se v Tvých medově hnědých očích, do kterých bych mohl hledět až do smrti, ale jakmile v nich najednou spatřím ji, začnu po ní toužit. Začne po ní toužit nejen má hlava, ale i celé tělo a já se s ní potřebuji zase setkat.